Úvaha na entou odmocnina z ničeho

** 02:22 Poslední dobou mam nějak moc času na přemejšlení o sobě a o svých věcech.

Děje se kolem mě moc věcí, co se nedějou jen tak. Někdy mi lehce naznačí směr a někdy mě zas pořádně strčí do směru, kde nechci bejt a nutí mě to dělat rychlý a nenávratný kroky tam, kde mam chvíli na rozmyšlenou. Tyhle kroky nikdy nedopadaj dobře, ale jak kdysi už někdo prohlásil, tak na všem špatném je něco dobrýho a naopak. Dopadá to tak, že pálim mosty a vytváří se cesty nový a kolikrát lepší, takže nevim, jestli se mi to úplně nelíbí nebo líbí, ale musí to bejt, aby člověk nestál na jednom místě a nebořil se stále hloubš do sraček.

No a problém toho všeho je to, že zas nastalo tohle rozhodovací období. Né, že by muselo, ale tak nějak to cejtim v kostech, že bych měl něco někam, protože proto.

Je to strašně špatně popsatelný, ale je to takový to nutkání se sebrat a něco dělat, někam jít, někoho potkat, někoho ztratit, někoho pohladit a zas naopak někoho praštit. Prostě uzavřít některý starý věci, aby se mohlo pokračovat ve věcech nových s klidem a pohodou.

Napadá mě: "navždy ......." ; navždy? co navždy?

Navždy spolu, s láskou tvůj chorej mozek!