** 21:39 Sedim si tak venku u řeky a začínaj se mi honit hlavou myšlenky, co jsem vlastně prožil a co jsem ještě nestihl. Nejvíc převládaj průsery a zbytečnosti, co jsem dělal. Nejsem prostě žádnej beránek asi jako každej jinej chlap. Chlastačky, bitky, rozbitý věci, ubližování a další projevy nevybouřenýho mládí. Do toho všeho ale zasahujou i nějaký ty hezký věci a prožitý chvíle, na který nechci jen tak zapomenout a chtěl bych si je občas připomenout, ale nějak jsem zatím vždycky dospěl k tomu, že bych v tom už nebyl s partou kámošů nebo byť s jediným, ale sám. Nikdo nemá čas nebo náladu nebo nevim co. Tenkrát šlo všechno tak nějak snadno, domluvili jsme se a šlo se. Dneska to nefunguje. To mě ale nezastaví, půjdu dál a budu si připomínat ty hezký chvíle. Půjdu do lesů a budu se procházet, abych slyšel ptáky zpívat, cejtil vonící stromy, viděl zvířata a krásně kvetoucí rostliny. Budu dál lézt na skály a na nejvyšším místě a na tom nejvzdálenějším okraji budu sedět a čumět do krajiny a čekat na první paprsky slunce dřímajíc v ruce hrnek s čajem. Pořád budu ten blázen, co si zajde jenom tak na kraj lesa, rozdělá oheň a bude do něj zamyšleně, ale spokojeně zírat, dokud nevyhasne a pak se budu pomalu ploužit domů s upřeným pohledem na hvězdnou oblohu a hledat souhvězdí, co znám. Jó bejvávalo na tom světě hezky, než jsme dospěli. Naivní procházky s holkou za ruku lesem bez nějakých záměrů nebo zákeřností. Dneska je to jenom samá hospoda, obchoďák nebo podobná sračka. Dneska když se zeptám, jestli půjde někdo na procházku, tak na mě každej kouká jako na úchyla nebo psychicky narušenýho jedince. Je mi z toho všeho nějak smutno.